„Houstne, máme problém.“ Tuto památnou větu pronesl kosmonaut Jim Lovell v roce 1970, když jim na vesmírné lodi Apollo 13 vybuchla kyslíková nádrž. A začala se hra o život posádky.
Nám nevybuchla kyslíková nádrž, ani nejsme na žádné vesmírné lodi. Ale všichni jsem opět ve víru viru, ale pomyslně jsme na jedné lodi. Nemůžeme do školy!
Ve skrytu duše jsem doufala, že se nám ty školy nezavřou a budeme moci společně s dětmi pracovat pod jednou školní střechou. Nestalo se tak. Každý pracujeme pod svou vlastní střechou. Zůstalo nám aspoň to společně.
Učení je složité a potýkám se s mnoha výzvami.
Těžko se učí „placatý monitor s bublinkami“. (Houstne, mám problém!)
Těžko se učí „mluvící bublinky s písmenky“. (Houstne, mám problém!)
Ještě hůře se učí „mlčící bublinky s písmenky“. (Houstne, mám problém!)
Vypadává zvuk, obraz a všechno, co vypadnout může. (Houstne, mám problém!)
Mnohdy si spíš myslím, že hraju AZ kvíz a přemýšlím, kdo se za písmenkem skrývá. Pravda, AZ kvíz jsem vždycky měla moc ráda.
Ale já vím, že jsou za těmi bublinkami schované děti a že to není jednoduché se ukázat, spojení vázne, kamery mrznou. Komunikaci ovlivňuje spousta faktorů, které jsou někde mezi nebem a zemí.
Vždy jsem si myslela, že učitel potřebuje hlavně trpělivost a zase trpělivost. Po pár týden on-line výuky k dalším učitelským nezbytnostem přibyly slzy – a ne ledajaké – přímo umělé.
A to je jen učitelský pohled? A co teprve ten žákovský nebo rodičovský?
Všichni fungujeme v jiném režimu. Není to lehké. Musíme si udržet zdravý rozum. Doufat v lepší zítřky.
Houstne, mám problém! Ale bude líp!
Nestíhám číst zprávy, navíc se to pořád mění. Dejte mi vědět, až nás pustí do školy!
Abych přišla…
Děkuji.