Když nadešla chvíle večeře, posadil se Ježíš s apoštoly za stůl. Tehdy jim řekl: „Toužebně jsem si přál jíst s vámi tohoto beránka předtím, než budu trpět. Říkám vám, že už ho neokusím, dokud nedojde naplnění v Božím království.“
Vzal chléb, vzdal díky, lámal a dal jim ho se slovy: „To je mé tělo, které se dává za vás. To čiňte na mou památku.“ Právě tak vzal po večeři kalich se slovy: „Tento kalich je nová smlouva v mé krvi, která se prolévá za vás. (Lk 22,14-20)
Ježíš se svými učedníky slavil „hod beránka“. Nebyla to obyčejná večeře, ale jakási domácí bohoslužba, domácí liturgie. Obvykle ji předsedal otec rodiny, kterému nejmladší ze synů pokládal otázku: „Co to všechno znamená? Proč dnes jíme beránka, nekvašený chléb a hořké byliny?“
Otec měl dva úkoly. Převyprávět své rodině příběh o vysvobození předků z egyptského otroctví, a ukázat, jakým způsobem dnes vstupuje Hospodin právě do této rodiny, která se sešla ke slavnostní večeři.
Kéž by tato tisíce let stará tradice, přítomná v židovských rodinách dodnes, inspirovala také nás. Kéž bychom dokázali vidět nejen to, co je špatné, co se nedaří a co by mělo být jinak, ale především to, jakým způsobem Bůh jedná v našem životě. To je základ, díky kterému snad budeme schopni tuto zvěst předávat svým rodinám a svým dětem.
Přeji Vám všem požehnané Velikonoce!
P. Jan Poříz, školní kaplan