Téměř v polovině října jsme vyrazili z Harrachova směrem k prameni Labe. Podél řeky Mumlavy jsme stoupali stále výš a cestou obdivovali podzimní přírodu, která hrála všemi barvami. Zlaté a rezavé listí, horský vzduch a občasné sluneční paprsky nám zpříjemňovaly cestu a připomínaly, jak krásný umí podzim na horách být.


První zastávkou byly Mumlavské vodopády, kde voda mohutně hučela a hnala se přes kamenné schody. Poté jsme pokračovali ke Krakonošově snídani, odkud nás čekalo pořádné stoupání. To nás ale neodradilo – naopak, s chutí jsme pokračovali k našemu cíli, prameni řeky Labe.

Protože nám přálo počasí i čas, rozhodli jsme se ještě pro krátkou odbočku k Pančavskému vodopádu. Výhled do hlubokého Labského dolu stál opravdu za to! K prameni Labe už to pak bylo jen kousek. Na Voseckou boudu jsme dorazili za lehkého deště, občerstvili se, zahráli si několik společenských her a po náročném dni jsme konečně ulehli ke spánku.



Ráno nás přivítalo sluníčko a obloha bez jediného mráčku. Vydali jsme se prozkoumat polskou stranu hor. Cesta nás vedla přes rašeliniště a kolem horských potůčků, které jsme díky kamenům rozesetým v korytech dokázali překonat (téměř) suchou nohou.. O dobrodružství tedy nebyla nouze. Po dopoledním pochodu nám pořádně vyhládlo, a tak jsme s radostí zamířili do restaurace. Plněné pirohy a řízky přišly vhod.



Protože nám stále zbýval čas, rozhodli jsme se dojít pěšky zpátky do Harrachova. Poslední kilometry už byly trochu závod s časem – potřebovali jsme stihnout zubačku do Tanvaldu. Holky i kluci ale ukázali, že když je potřeba, umějí pořádně zabrat. Nakonec všechno dobře dopadlo a vlak jsme stihli!

Domů jsme se vraceli s pořádnou porcí kilometrů v nohách, ale také s hlavou plnou vzpomínek na barevné lesy, horské výhledy a chvíle, kdy jsme si museli navzájem pomoci nebo překonat vlastní únavu.
A kam vyrazíme příště? To se teprve uvidí. Už teď se ale těšíme na další cestu!